FM pohár očima pozorovatele | OK1RPL radioklub Plzeň

Radioamatér

Vždycky jsem se snažil vyhnout elektronice, ale nikdy to úplně nešlo. Protože jeden z mých zájmů bylo závodění s RC modely. Vždy jsem tíhnul spíš k mechanice, i když se oba obory často doplňují. Tak i svého syna jsem vedl tou mechanickou cestou. Postupem času se začal zajímat víc a víc o radiotechniku a elektrotechniku, aniž bych mu to nějak ulehčoval. Ne že bych nechtěl, ale příliš tomu oboru nerozumím a tak jsem nemohl ani poradit. Velké nadšení ve mně nevzbuzovaly ani jeho přírůstky do sbírek. Například vysílačka z ponorky, velikosti konferenčního stolku a váhou kovadliny. Když pak jednou syn přišel s návrhem, že by se rád přidal do nějakého radioklubu, přišlo mi to jako logické vyústění synova snažení. (Kontakt se stejně postiženými jedinci vždy považuji za prospěšný.) Začal zkoumat, kam se obrátit. Nakonec zvolil radioklub OK1RPL (měl totiž nejlepší internetovou stránku), který kontaktoval. Bohužel zrovna v době, kdy začínal „řádit virus“. Činnost klubu byla tudíž velice omezená a nezbývalo mu než čekat. Nakonec se dočkal a zdá se že „čerstvá krev“ je vítána. Když se mi naskytla možnost zúčastnit se závodu, tak jsem neváhal. Bratr se zabývá radiospojením profesionálně a tak mě zajímalo, jak probíhá závod radioamatérů. Měl jsem nějakou představu a teď i možnost se zúčastnit osobně jako pozorovatel.

SRAZ

Sešli jsme se s Karlem na úpatí kopce Radeč, dnes bych řekl spíš hory Radeč. Připravili jsme si vybavení, které se skládalo (k mému překvapení) převážně z nábytku, tedy kempingového nábytku. Čekal jsem spíž stožáry, antény, vysílače a elektrocentrály. Ale máme jen stůl a židle. Vše ostatní se tudíž musí skrývat v Karlově nevelkém batohu. Beru stolek, svou tašku a vyrážíme.

CESTA

Že se tento koníček, no asi spíš KŮŇ, provozuje na kopci, mi bylo jasné, naštěstí jsme se synem celkem zdatní turisti. I když musím přiznat pochod do kopce ve 30°C není pro každého. KŮŇ to však zvládne i s bagáží. Rozbitou kamenitou cestu máme za sebou, ještě pár metrů téměř po kolenou a jsme na vrcholu hory.

PŘÍPRAVA

Karel nás nechal trochu vydechnout. A už jdeme na exkurzi. Radeč je pěkné místo na táboření a ještě lepší na radiokomunikaci. Je odtud krásný výhled opravdu daleko. Do příprav se nepletu, jen z povzdálí sleduji z pohodlné židle ve stínu, jak vše připravují. Zjišťuji, že židle neslouží jen k odpočinku, ale současně i k ukotvení laminátových stožárů. Na skále není mnoho jiných možností. Drobné nedostatky v nevhodných kabelech se snadno vyřešili nožem a kouskem izolační pásky. Ještě pár kontrolních zkoušek a Jára i Karel jsou připraveni. Máme ještě 20 minut do začátku závodu.

START

Výstřel z pistole, tak si většina lidí představuje závod, ne však radio. Tady je to jinak. Padne desátá hodina a zvolna se začíná. Závodní team dvou lidí se sluchátky na vrcholu skály, trocha přístrojů na stole a dvě antény. Žádný rozhodčí, žádná kontrola. Jen se začne ozývat: „výzva závod, výzva závod“ Postupně se ozývají i ostatní skupiny. Možná z jiných vrcholů, možná ale jen jednotlivci z pohodlí obýváku. Občas si všimnu, že nejde jen o anonymní hlas v reproduktoru s výměnou čísel, znaků a poděkování. Ale konverzace se trochu rozšíří a zjišťuji, že za hlasem se skrývá důvěrně známá osoba. Někdy i po mnoha letech znovu na příjmu. Asi po hodině na slunci a téměř nekončící konverzaci nastává pauza.

Zasloužený poločas

Napít se, vyvenčit a znovu do toho. Bohužel spartánské vybavení nedovolí nechat anténu na vrcholu a pracovat opodál ve stínu. Na druhou polovinu soutěže se kluci přesunuli z dvoumetru na 70 cm. Na tu používali směrovou anténu, takže kromě výzev bylo třeba ještě natáčet anténu správným směrem. Dostal jsem také miniaturní vysílačku, abych slyšel lépe konverzaci. Začínalo být cítit, jak stoupá napětí. S blížícím se koncem závodu komunikace zrychlovala a nervozita stoupala. I já pociťoval vzrušení, jak to dopadne. Ještě 30 sekund před koncem se Jarouš snažil navázat spojení, to už ale nevyšlo.

KONEC

Vzrušení opadlo, ještě krátké zhodnocení a začali jsme se balit. Teplota se pořád držela na třiceti, ale z kopce se pochodovalo přeci jen snadněji. Nakonec jsme se pod kopcem rozloučili a teď již jen počkat na výsledek soutěže. Ale ať to dopadne jakkoliv musím poděkovat za nádherný výlet.